ZÁSADÁM VZÁJEMNÉHO SOUŽITÍ SE UČÍME V RODINĚ. JE TO INSTITUCE, KTEROU ZALOŽIL BŮH

PODSTATA MANŽELSTVÍ

Rodina. Nejeden z nás jí má dost. Cítí se jako v pasti. Neustálá kontrola, povinné návštěvy, tradiční rodinné oslavy, nudné a únavné. Chybí vzájemné emocionální vztahy. Někteří si dokonce myslí, že manželství je mrtvá instituce. Rostoucí počet rozvodů i opuštěné a zanedbané děti jako by tomu dávaly trochu za pravdu.

Rodina. Nejednomu se po ní stýská. Po pocitu bezpečí, po lásce a vědomí toho, že se můžeme vždycky na někoho spolehnout. I přes negativní jevy v rodinách se mnoho lidí rozhoduje pro manželství a pro děti. Dokonce i ti, kteří se rozvedli, uzavírají nové svazky.

Rodina. Co to je? Tady je několik definic:

Je to společenství služby.

Společenství rodičů, žijících ve stálém manželském svazku, a jejich dětí.

Historicky vymezená forma lidského soužití.

Je to společenství příbuzných lidí, kteří vytváří atmosféru vzájemné důvěry a lásky a vychovávají se pro společenský život.

RODINNÝ MODEL

Jsou různé typy rodin. Známe bezdětná manželství, manželství s jedním nebo více dětmi. Jsou také matky i otcové, kteří vychovávají děti sami. Existují páry bez manželského pouta s jedním nebo více dětmi. Stává se, že si osamocený člověk adoptuje dítě anebo se rozhodne pro umělé oplodnění. Máme právo zvolit si model rodiny podle svého vlastního přání?

ZVLÁŠTNÍ SPOJENÍ

Bůh učinil manželství základem rodiny. Muž a žena jsou jedno (Genesis 2, 24). O síle tohoto svazku vypovídá zpráva o jejich stvoření.

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Genesis 1, 27)

Jasně se tu prohlašuje, že muž a žena se vzájemně doplňují a teprve společně tvoří plnost lidství. Bůh požehnal prvnímu lidskému páru a dal mu příkaz:

„Ploďte a množte se.“ (Genesis 1, 28)

Tato věta zní poněkud chladně. Vyjadřuje ale něco velice důležitého – to Bůh nám daroval sexuální život. Je velkým nepochopením myslet si, že by se měl křesťan vyhýbat sexu. Tento dar jsme dostali od Stvořitele. Každý, kdo jím pohrdá, vystavuje se velkým psychickým problémům a okrádá se o nádherný Boží dar.

Jsme povinni prokázat v otázce sexu velkou míru odpovědnosti. Nejde totiž jen o uspokojování vášně, ale také o upevňování manželského svazku. Takto chápaný může být krásným zážitkem.

VĚRNOST SLIBU

Manželstvím spojil Bůh dvě lidské bytosti. Takový svazek je víc než jen dohoda mezi partnery. Dohodu je možné zrušit, když jedna strana nedodrží podmínky. Manželský svazek je ale aktuální platnou úmluvou dokonce i tehdy, když jeden z partnerů nesplní očekávání toho druhého. Manželství je vedle společných citů a lásky také závazkem.

Mnoho lidí si myslí, že vědomí závazku ubíjí lásku. Tak tomu může být, když dáváme druhé straně najevo, že s ní v manželském svazku zůstáváme jen z donucení. Důvody mohou být různé, například kvůli dětem, z důvodu špatné materiální situace nebo proto, že se nesluší rozvádět.  Sice k tobě už nic necítím, nicméně nechci žít s pocitem viny. Proto si plním své manželské povinnosti.

Tento postoj se může jevit jako ušlechtilý, plný obětavosti, je však sobecký. Takový partner obvykle očekává, že všechny jeho potřeby a přání budou naplněny bez potřebného zájmu z jeho strany.

V manželství je vedle lásky důležitá také vzájemná důvěra a úcta. Ani jeden z dvojice lidí se nemůže cítit povýšenější nebo důležitější než ten druhý.

„Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ (Římanům 15, 7)

V DOBRÉM I ZLÉM

Bůh nás přijímá takové, jací jsme. Stejným způsobem máme milovat svou manželku nebo manžela. Vyslovením slavnostního „slibuji“, ať už v kostele anebo na matričním úřadě, ne sebe beru odpovědnost. Je to slib hodný úcty. Ne vždy je lehké ho dodržet a pěstovat dobrý manželský svazek. Objeví se třenice a nedorozumění. Nejsme však odkázáni jen na vlastní síly.

Bůh je zakladatelem manželství a touží po tom, aby bylo trvalé. Chce být s námi ve všech problémech. Vždy se na něho v modlitbě můžeme obrátit – sami, se svým partnerem, s přáteli. Někdy jen vyslovení našeho trápení a bolesti přinese úlevu. Z toho důvodu se také nemusíme bát hovořit o svých problémech s duchovním nebo v manželské poradně.

CELKOVÁ ZMĚNA

Bůh může člověka změnit. Obměkčit tvrdé srdce. Připravit nás pro vzájemné odpuštění. Dokáže vyřešit zamotané životní situace. Změnit zatvrzelost v porozumění. Způsobit, že na místě lhostejnosti a nenávisti vyroste láska. Všechno je možné tehdy, pokud se nevzdáme ochoty zlepšit svůj vztah. Pokud nezavrhneme partnera, který se ukázal být méně zajímavý než při prvním setkání. Pokud neodejdeme, když si u něho všimneme vlastností, které se nám zdají nesnesitelné. My máme také své chyby. Dejme svému manželskému partnerovi šanci, protože jinak bráníme Bohu obnovit to, co bylo zničeno.

DĚTI, DĚTI

Už v ráji doporučil Bůh prvnímu lidskému páru mít děti. Ježíš měl neobyčejné zajímavý vztah k dětem a dával je dospělým za vzor (Matouš 18, 3). My také nazýváme Boha svým Otcem. Jsme jeho dětmi. Ukazuje to na potřebu blízkého, intimního kontaktu s ním. Bible se dívá na děti pozitivně.

Dnes je tomu často jinak. Děti jsou chápány jako mimořádné zatížení. Nejednomu psu je věnováno více pozornosti a lásky než dítěti. Mnoho manželských párů si klade otázku, zda jsou povinni přivádět do tak porušeného, znečištěného a brutálního světa potomky. Je pro ně těžké porozumět slovům žalmu:

„Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky, a plod života jest mzda.“ (Žalm 127, 3 – Bible Kralická)

K rozhodnutí mít děti není možné přistupovat lehkomyslně. Nikdo k tomu nemůže být přinucený, ani svým manželským partnerem. Musí to být společné rozhodnutí, protože současně s narozením dítěte se zcela mění i život obou rodičů.

RODINNÁ JEDNOTA

Když mluvíme o své rodině, pak mluvíme o svých dětech, rodičích, o životním partnerovi. Vyjadřujeme tím svoji sounáležitost, jednotu – ne pocit vlastnictví. Děti nejsou naším majetkem. Jsou tak jako my Božím stvořením. On nám je svěřil. Jemu jsme zodpovědní za jejich vychování.

Důležité pokyny pro oblast vztahů mezi rodiči a dětmi dává apoštol Pavel v listu Efezským 6, 1-4. Není tam místo pro despotické rodiče, kteří své potomky považují za vlastnictví. Ale ani děti nemohou být malými tyrany.

Rodina – to je společný život, jednota. Často je to těžké a vyžaduje to hodně úsilí. Ale tam, kde pomáhá Bůh, je všechno jednodušší. On nám chce dát potřebnou trpělivost, schopnost odpustit a opravdovou lásku. Krásně o tom píše Pavel:

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1 K 13, 4-7)