PŘI OSLAVĚ VELIKONOČNÍHO HODU BERÁNKA JEŽÍŠ USTANOVIL SLAVNOST VEČEŘE PÁNĚ

VÍC NEŽ CHLÉB A VÍNO

Všechny slavnosti jsou velice vzrušující. Koho pozvat? Kdo přijde? Stihneme všechno připravit dřív, než přijdou první hosté? A potom velké uvolnění, když je po všem.

Slavnosti jsou příjemnou změnou každodenní jednotvárnosti. Slavíme narozeniny, svatbu, složenou zkoušku a mnoho dalších příležitostí. Jsou to zvláštní události, kdy se chceme setkat se svými přáteli a příbuznými. Toužíme být společně s nimi, sdílet s nimi svou radost, posadit se ke společnému stolu.

V Bibli se často hovoří o různých svátcích, při kterých se lidé setkávají u jednoho stolu. Zvláštním druhem slavnosti, kterou popisují evangelia, je večeře Páně.

Mluví se o „večeři“, protože večer Ježíš se svými učedníky jedl a pil. Jak to, že Ježíš večer před svou smrtí oslavoval? Anebo to byla slavnost na rozloučenou? To jistě také. Především chtěl ale učedníkům říct, co se má stát s ním i s nimi. Jeho slova jsou důležitá také pro nás.

V SOULADU S TRADICÍ

Přestože s večeří Páně začíná něco nového, Ježíš současně navazuje na starou tradici, na slavnost pascha.

Přibližně patnáct století před Ježíšovým narozením žili Židé v Egyptě jako nevolníci. Ale Bůh povolal Mojžíše, aby šel v jeho jménu k faraonovi a požádal o propuštění izraelského národa. Panovník odmítl.

Jako odpověď seslal Bůh na Egypt deset ran. Při té poslední, během jediné noci, zemřeli v Egyptě všichni prvorození z lidí i z dobytka. Ušetřeni zůstali pouze Izraelci.

Bůh jim dal podrobné rady, jak se mají před ránou chránit. Museli doma zabít beránka a jeho krví pomazat veřeje svých dveří. Maso z beránka pak měli upéct a sníst s hořkými bylinami a nekvašeným chlebem. Celá rodina se měla připravit na cestu.

Neštěstí provázející tuto událost nakonec přinutila faraona propustit Židy z egyptského zajetí. Na památku této události slavili Židé každoročně svátek pascha, což znamená „přeskočení, pominutí“ – protože Bůh pro krev zabitého beránka na dveřích domů oné noci pominul a přeskočil izraelské prvorozené.

„Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ (Exodus 12, 13)

A právě tuto událost si v předvečer své smrti připomínal i Ježíš se svými učedníky.

„Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ (Lukáš 22, 14.15)

ODKAZ DO BUDOUCNOSTI

Svátek pascha představoval víc než jen památku na vyjití z egyptského otroctví. Beránek, krev, nekvašený chléb, hořké byliny jsou symboly poukazující na smrt Ježíše Krista (Jan 1, 29; 1 Petrova 1, 18.19; JN 6, 33.35; 1 Korintským 5, 7).

Když Ježíš ve svátek pascha slavnostně večeřel, byla jeho smrt velice blízko. Různé symboly tohoto svátku měly dojít naplnění během jeho utrpení a smrti. Ježíšova oběť měla přinést mnohem větší osvobození než to, ke kterému došlo v Egyptě. Všichni lidé byli Spasitelovou krví osvobozeni z otroctví hříchu. Od toho okamžiku už neměla smrt poslední slovo nad těmi, kdo uvěřili Kristu.

Onoho slavnostního večera se toto všechno snažil Ježíš objasnit svým učedníkům.

„Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lukáš 22, 19.20)

STÁLE S NÁMI

Ježíš přikázal svým učedníkům, aby slavili jím ustanovenou slavnost večeře Páně. Mělo jim to připomínat jeho ukřižování – ale bylo to zároveň něco víc než jen památka jeho smrti. Nebyl to konec, ale začátek nového života pro nás. Ježíš vstal z mrtvých.

Během večeře Páně si zvláštním způsobem uvědomujeme Ježíšovu přítomnost mezi námi. Jíme chléb a pijeme šťávu z vinné révy, protože jsme uvěřili v oběť, kterou za nás Ježíš přinesl. Neopakujeme tím ukřižování, Ježíš nemusí stále znovu umírat. Obětoval svůj život a porazil smrt jednou provždy (Židům 9, 28; 10, 12). Od té doby žijeme v nové smlouvě, v novém vztahu k Bohu.

Po vysvobození z egyptského otroctví uzavřel Bůh se svým lidem smlouvu pod horou Sinaj. Izraelský národ ji brzy porušil. Proto Bůh slíbil uzavřít novou smlouvu, která bude věčná a stálá (Jeremiáš 31, 31-34). Zapečetil ji svojí krví. Obmytím našich hříchů nám Ježíš otevřel cestu k Otci. To je skutečné osvobození.

NOVÁ SMLOUVA

Od té doby nás už od Boha nic nedělí. Byli jsme s ním smířeni. Navázali jsme živé spojení. Jsme ve společenství s Bohem. A z tohoto spojení nemůžeme vyloučit ani druhé lidi. Během poslední večeře podával Ježíš kalich, ze kterého pili všichni (Marek 14, 23). Společenství s Bohem vždycky znamená také společenství s druhým člověkem. Pavel to vyjadřuje jasně:

„Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ (1 K 10, 16.17)

Bůh nám odpustil naše hříchy a jen díky tomu umíme i my odpouštět bližním. Tím jim dáváme pocítit, co to znamená mít společenství s Ježíšem. „Jsme zachráněni, abychom žili s Bohem, jsme osvobozeni pro lidské společenství.“ (Josef Butscher, Význam večeře Páně)

POKORA

Jak dalece chápe Ježíš onu lidskou soudržnost, můžeme vidět na praktickém příkladu. Před poslední večeří umývá nohy svým učedníkům. Musíme si nejdřív uvědomit, co to znamenalo. On, Učitel a Mistr, dělá práci otroka. Petr to nemůže pochopit. Reaguje na to neobyčejně impulzivně.

„Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ (Jan 13, 8)

Petr nemohl snést pohled na Mistra pokořujícího se takovým způsobem. Ježíš ho ujišťuje:

„Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ (Jan 13, 8)

O chvíli později objasňuje Ježíš své jednání všem přítomným:

„Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ (Jan 13, 12-17)

Ježíš nám dal příklad. Velice jasně ukázal, že jsme si před Bohem všichni rovni. Nikdo se nemůže cítit lepší než ten druhý. Ježíš sloužil svým učedníkům způsobem, který byl podle tehdejšího chápání pod jeho úroveň. Je to pro nás příklad, jak se ke svým bližním chovat s láskou a úctou, jak jim ochotně sloužit. Nejde tu o nějakou falešnou pokoru či skromnost. Pokora, o které mluví Ježíš, má vycházet z upřímného zájmu o druhého člověka. Umývání nohou během večeře Páně nám to má připomenout. A to je také důvod, proč máme tento obřad provádět i dnes.

DOKUD NEPŘIJDE

Večeře Páně nám nemá připomínat pouze Ježíšovu smrt. Apoštol Pavel píše:

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ (1 K 11, 26)

Ježíš vstal z mrtvých. On žije. Slíbil, že se určitě zase vrátí. Proto není večeře Páně pouze připomínkou jeho smrti. Je v ní naděje do budoucna. Radost z blížícího se Ježíšova návratu.

Ježíš nás zve na svou radostnou slavnost. Všichni jsme jeho vytouženými hosty. Večeře Páně je předchutí toho, co teprve přijde:„Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu… Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře každou slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“(Izaiáš 25, 6.8.9)