Lidé chtěli být jako Bůh. Přecenili sebe sama a vzepřeli se Bohu.

VZPOURA PROTI BOHU

To je život ve vlastní režii. Člověk se prostě domnívá, že má vše „v hrsti“.

Chtěli bychom sami rozhodovat o tom, kdy a jak přijde člověk na svět, jaké bude mít dědičné vlastnosti a jak se bude chovat. Snad i rozhodnutí o okamžiku smrti bychom chtěli udělat sami. Často se zdůrazňuje pojem „tlačítka“, kterým lze – teoreticky vzato – způsobit konec světa.

„Já sám“ – to už není jen ten známý výrok malého dítěte, které se začíná osamostatňovat. Jde o cosi, co se týkácelého lidstva, které neporozumělo tomu, co znamená „vládnout světu“.

Oddělili jsme se od Boha, vyřadili jsme jej z našeho života. Naše rozhodování se postavilo proti Bohu. Chceme se osvobodit od Boha, který nás svými dobře míněnými radami „omezuje“. Naším heslem je přece svoboda a samostatnost.

V této životní filozofii není místo pro problém viny. A přesto se náš život pohybuje mezi naprostou bezohledností na jedné straně a přehnanými pocity viny na straně druhé. Možná dokonce cítíme, o co jde, kdyžse řekne hřích, ale náš vztah k tomuto tématu je prostě narušen. Právě do tohoto zmatku vnáší jasno Bible.

PŘESMĚROVÁNÍ SEBE SAMA

Historie hříchu je stará. Její počátek je popsán v 1. Mojžíšově 3, 1-19: Lidé chtěli být jako Bůh, a proto překročili jím stanovené hranice. Stali se viníky. Když pochopili, co se stalo, chtěli se skrýt nebo přesunout vinu na druhého. Biblická zpráva říká, že:

Bůh nechtěl hřích, ani ho nestvořil.

Lidé se vzepřeli proti Bohu, protože se mu chtěli vyrovnat. Byli prostě neposlušní.

Ke své neposlušnosti byli lidé svedeni „hadem“. Tohoto svůdce, ďábla nebo satana (Zjevení 12, 9), označuje Pán Ježíš jako „otce lži a vraha od počátku“ (Jan 8, 44)

Přes toto závažné pochybení nenechá Bůh člověka zahynout. Slibuje záchranu, slibuje, že dá opět vše do původního stavu.

DŮSLEDKY

Od pádu do hříchu je vztah lidí k Bohu porušený. Toto první oddělení se od Boha nezůstalo bez následků. Pokračování tohoto smutného příběhu nacházíme v 1. Mojžíšově 4-11:

Kain nevěří, že jej Bůh miluje. Nahlodán závistí a žárlivostí zabíjí svého bratra Ábela. A od tohoto okamžiku stále utíká.

Lidské sebevědomí nezřízeně roste. Člověk začíná budovat věž, která by sahala až do nebe. Pokus vybudovat si jméno končí chaosem. Lidé jsou rozprášeni do různých končin země a nemohou se navzájem domluvit, protože hovoří různými jazyky.

Od neposlušnosti v ráji přes stavbu věže v Bábelu se až do dnešních dnů projevuje narušený vztah k Bohu ve všech oblastech lidského života. Nic nezůstalo zdravé:

„Všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ (Římanům 3, 12)

MINUTÍ CÍLE

Hřích znamená skutečnou bídu. Pohybuješ se nesprávným směrem, odvracíš se od cíle. Myšlení i skutky míjejícíl. Vztah k Bohu je narušený a vzdálenost od Boha se stále zvětšuje.

„Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvářpřed vámi, proto neslyší.“ (Izaiáš 59, 2)

ZEVNITŘ VEN

Při bližším pohledu je zřejmé, že hřích se odehrává ve dvou rovinách. Narušený vztah k Bohu můžeme považovat za „vnitřní“ rovinu, nesprávné chování (např. u Adama a Evy jedení ovoce) za rovinu „vnější“. Podle vnějších znaků obvykle poznáváme, co se odehrává tam uvnitř.

Vnější chování je vždy důsledkem vnitřních postojů. Prozrazuje, jak vypadá náš vnitřní vztah k Bohu. Poukazuje na odklon od Boha, Pána života.

Nemusí jít ani o vnější výrazně chybné postoje. I když vnější projev může vypadat velice nevinně, projevuje se postupně vnitřní postoj odpoutáním se od Boha a tím, že se mineme cíle života.

MÁME PLNOU SVOBODU

Rozhodující vlastně není naše větší nebo menší „šlápnutí vedle“. Hlavní příčinou je naše odvrácení se od Boha. Nikdo z lidí si nemůže před Bohem dělat, co chce. I když dnes téměř nejsou vytyčeny hranice pro rozhodovánínaší vlastní vůle, a my proto říkáme, že „užíváme svobodu“. Otázkou však je, co touto svobodou rozumíme.

Jedno je jisté. Každý ponese odpovědnost za své jednání. Před odpovědností neutečeme, neexistuje žádnávedlejší cestička. Důsledky pak ukáží, jak to s tou naší svobodou opravdu ve skutečnosti je.

Skutečná svoboda existuje pouze ve spojení s Bohem. Je lhostejné, jaké jsou naše dobré skutky, jak moc se snažíme být slušnými lidmi. Bez Boha zůstáváme hříšníky.

VÍC NEŽ POMOC PŘI HAVÁRII

Hřích vede neodvolatelně ke smrti a k tomu, co s ní souvisí – ke strachu, nenávisti, bolesti, nemoci a k utrpenívšeho druhu. Nikdo z nás toho není zbaven. Navzdory všemu našemu samostatnému rozhodování nedokážeme se před tím uchránit.

Stejně bezvýsledný je i pokus udělat ze sebe „dobrého člověka“. Bůh říká:

„Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?“ (Jeremiáš 13, 23)

Ani sociologie ani psychologie nedokáže s touto skutečností nic udělat. Tyto vědy mohou pouze pomoci člověku se orientovat, skutečné vysvobození však nepřinášejí.

Pouhá pomoc při „havárii“ prostě nestačí. Nepomáhá však také točit se pouze kolem symptomů. Ke skutečnému a dokonalému vysvobození dochází pouze tam, kde Bůh tvoří nového člověka.

UCHOP TU RUKU

Aby nás Pán Bůh mohl stvořit nové, musíme nejdříve pochopit, že tato podstatná změna je pro nás životnědůležitá.

Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1. Janova 1, 8)

Každý člověk má své chyby. Důležité však je, aby si je uvědomil a dokázal je přiznat. Ježíš říká:

Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1, 15)

Ke správnému vyznání patří: vyznat hřích konkrétně Ježíši Kristu. A pokud jde o naše bližní, musíme hovořit také s těmi, koho se to týká. (Lukáš 19, 8.9)

Vyznat a litovat – to spolu úzce souvisí. Vyznání hříchu zahrnuje totiž i upřímnou lítost a opuštění hříchu.

Kdo se dokáže postavit vůči svým hříchům otevřeně a čestně, určitě s Bohem prožije krásnou zkušenost. Bůh mu nejen odpustí, ale Bible slibuje ještě více:

„Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivýže nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1. Janova 1, 9)

Něco se tedy stane. Prožijeme opravdový vnitřní klid a budeme zbaveni mučivého pocitu viny. Můžeme proto svobodně vydechnout a rozvíjet zdravý vztah k Bohu i ke svým bližním. Bůh nám podává svoji ruku. Záleží jen na nás, zda ji uchopíme.

„Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Kdyžvás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“ (Jan 8, 34.36)