BÝT KŘESŤANEM ZNAMENÁ VÍC NEŽ JEN POUŽÍVAT PĚKNÁ SLOVA. JE TO ZODPOVĚDNÉ JEDNÁNÍ.

PRAKTICKÉ KŘESŤANSTVÍ

Mokrá, rušná vozovka, blikající výstražná světla automobilu. Něco se stalo. Jakýsi rozčílený muž utíká do blízké telefonní budky. Na kraji vozovky někdo leží. Najednou nás napadá: to je dobře, že mně se nic nestalo. Pojedu teď opatrněji. Zastavit v takovém dešti? Raději ne.

Na náměstíčku sedí skupina podnapilých mladíků. Očividně se jim nelíbí tvář procházejícího člověka. Několik provokací a pak jej začínají bít. Kolemjdoucí vše pozorují z bezpečné vzdálenosti. Nikdo se nepokouší zasáhnout. Mohlo by to přece skončit ještě daleko hůř…

V hospodářství, politice, v obyčejném životě – všude je vidět nedostatek zodpovědnosti za druhé, pokud z toho ovšem člověk nemá vlastní prospěch. Manželství a rodiny se rozpadají z důvodu neschopnosti opravdově se zajímat o toho druhého. Lidé nechtějí nést zodpovědnost za trvalost svého svazku. Jak celý tento stav věcí změnit?

ODPOVĚDNÉ POSTAVENÍ

V profesním životě se často hovoří o odpovědném postavení, které je možné svěřit jen důvěryhodné osobě. Takové postavení svěřil Bůh člověku:

“Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.”

(Genesis 1,28)

Bůh nám daroval život a nádhernou přírodu – místo k bydlení (Genesis 2,15). Co uděláme s jeho darem?

Zneužití

První lidé velkou měrou ztratili pocit zodpovědnosti, kdy uvěřili raději satanovi než Bohu. Podívejme se na Káina, prvního potomka Adama a Evy. Když zabil svého bratra, Bůh se ho zeptal:

“Kde je tvůj bratr Ábel?” Odvětil: “Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?”

(Genesis 4,9)

Samozřejmě že to byla pouha výmluva. V jeho odpovědi je patrný egoismus a sobecká urážlivost – to byl základ jeho chování. Na druhou stranu jsou tyto vlastnosti přece  také obecně lidské a zná je velice dobře každý člověk, každý z nás. Buďme proto opatrní před příliš rychlým odsuzovaním druhých.

Neznamená to ovšem, že takoví musíme zůstat, se svou necitlivostí, sobectvím a nedostatkem odpovědnosti. Ježíš zná naši situaci. Řekl:

“… a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.”

(Matouš 24,12)

Ale Ježíš nám zároveň znovu a znovu ukazuje cestu, jak se vyrovnat s požadavky křesťanské, odpovědné lásky. On sám nám k tomu dá sílu.

ZMĚNA PRIORIT

Bůh nám naši odpovědnost nevnucuje, ani nás k ní nenutí. Vyrůstá z lásky. Pokud někoho milujeme, jsme připraveni angažovat se v jeho záležitostech, navzdory těžkostem. Apoštol Pavel tuto myšlenku podtrhuje ve svém Druhém listu do Korintu:

„Vždyť nás má ve své moci láska Kristova — nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.“

(2 Korintským  5,14.15)

Ježíš je příkladem opravdové lásky. Zamiloval si nás a přijal odpovědnost za nás i za naše hříchy. Když to pochopíme a přijmeme ho jako Spasitele, který zemřel za naše viny, pak nebudeme moci dělat nic jiného, než onu lásku prokazovat jiným. Dojde ke změně našeho života. Už není centrem všeho naše „já“, ale Bůh a moji bližní. K tornu ne dochází na základě příkazů, Božích požadavků, ale z vděčného srdce, které odpovídá na Kristovu lásku, projevenou na Golgotě.

ON JE MÝM BRATREM

V jedné písni se zpívá: „On není břemenem, on je mým bratrem.“ Přijetí Ježíše mění náš život ve všech oblastech. Být křesťanem, to znamená být především prakticky činný. Proto nemůže zůstat bez odezvy pozvání:

„Berte na sebe břemeno jedni druhých…“ 

(Galatským 6,2)

V každodenním životě to může mít nejrůznější podobu, třeba navštívit nemocné nebo se ujmout dětí souseda, když musí něco důležitého zařídit. Samozřejmě že to vyžaduje čas, ale Bůh nám ho dal dostatek. Dokonce i tehdy, když se nám zdá, že utíká příliš rychle. Copak nenajdeme deset minut k telefonickému rozhovoru, abychom někomu řekli: „My slím na tebe. Cítím s tebou. Zajímají mě tvé problémy, úspěchy…“? Ježíšův vliv působí, že budeme mít čas na setkání s Bohem i s druhými lidmi.

„Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.“

(Efezským  5,15.16)

DOCENIT SÁM SEBE

Bůh touží nejen potom, abychom žili ve shodě s ním a s druhými lidmi. Ježíš ta ké řekl, že máme milovat své bližní jako sebe sama (Matouš 22,3 9). Z toho vyplývá, že velice důležitý je vztah k sobě samému. Bůh nás stvořit a přijal takové, jací jsme. Nemůžeme přehlédnout svou vlastní hodnotu. Pochybovat o ní znamená pochybovat o Boží lásce.

Také péče o fyzické zdraví souvisí s naším vztahem k Bohu. Když se snažíme uchovat si jej správnou výživou, pohybem i rovnováhou mezi námahou a od počinkem, ukazujeme tím, že se považujeme za součást Božího stvoření. Uznáváme, že nepatříme sami sobě, ale to mu, který nás utvořil.

„…Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“

(1 Korintským 6,19.20)

PENÍZE VLÁDNOU SVĚTEM

Známe ten výrok: peníze kazí přátele. Copak i křesťanský život končí tam, kde jde o peníze? To, co přijímáme od Boha, nemůže přece sloužit pouze našim sobeckým cílům, ale také pro dobro ostatních. 

V Bibli je mnohokrát poukazováno na nebezpečí chtivosti a lásky k bohatství (Matouš 6,19-27; 1 Timoteova 6,17.78; Lukáš 12,15-21). Nezávisle na našem majetku se nám peníze mohou stát bohem. Samozřejmě potřebujeme finanční prostředky k tomu, abychom mohli uspokojit své životní potřeby, ale hodnotit člověka podle jeho příjmů a finančních možností není křesťanské.

Bible nám dává několik pokynů v otázce pohledu na naše peníze. Mluví také o důsledcích lidské štědrosti:

„Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ 

(Malachiáš 3,10)

Písmo to říká jasně – deset procent našich příjmů patří Bohu. Je to jeho vlastnictví (Leviticus 27,30). Tento biblický princip zmiňuje rovněž Nový zákon (Matouš 23,23).

Tam je také zdůrazněna důležitá věc, že všechno dávání darů a odevzdávání desetin má být upřímné. Bůh nikoho nenutí.

“Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ´radostného dárce miluje Bůh´.”

(2 Korintským 9,7)

Bůh z nás nechce udělat chudáky. Touží nám žehnat a chce, aby se i naše materiální prostředky podílely na hlásání radostné zprávy evangelia.

“Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo…”

(2 Korintským 9,8)

BRÁT A DÁVAT

Bůh nám toho daroval tolik, že někdy ani nejsme schopni si to vše uvědomit. Ponechal nám úplnou volnost v užívání jeho darů. Nechce nic měnit.

Když vědomě přijímáme Ježíše a stále více chápeme velkou Boží lásku k nám, nemůžeme už jinak, než jen dávat, dělit se, pomáhat. Ježíš nám je ve všem příkladem. Ukázal nám, jak má vypadat křesťansky život v praxi. Protože jsme okusili jeho lásku, můžeme ji prokazovat dál. Obdrželi jsme tolik, že pro nás nemůže být těžké dávat jiným.