BŮH DAL KAŽDÉMU Z NÁS ODPOVÍDAJÍCÍ DARY. MÁME JE ROZPOZNAT, ROZVINOUT A VYUŽÍT.

KAŽDÝ MÁ SVOU HODNOTU

Při otázkách týkajících se vlastní hodnoty člověka se někteří lidé necítí dobře, protože si u sebe nejsou vědomi žádného zvláštního nadání. Považují se za průměrné nebo dokonce za úplně neužitečné. Často se porovnávají s těmi, kteří dosáhli velkých úspěchů v nejrůznějších oblastech. S obdivem, a dokonce se závistí pozorují životy nadaných lidí a v duchu se ptají, proč oni sami nemají podobné výsledky. Taková nespokojenost je ale zcela zbytečná. Při svém srovnávání totiž často zapomínáme na to, že každý z nás je neopakovatelným jedincem s naprosto jedinečnými schopnostmi a vlohami. Každý z nás byl nějak obdarován. Je proto škoda, že řada lidí touží právě po těch schopnostech, kterých se dostalo jiným, a naopak zapomíná na ty, kterých se dostalo jim.

V Písmu se ovšem hovoří ještě o jiném druhu darovaných schopností – o duchovních darech. Bible na mnoha místech mluví o tom, že Bůh každého věřícího obdařil přinejmenším jedním duchovním darem. Individuálně dává každému to, co je potřeba. Duchovní dary mohou navazovat na naše přirozené schopnosti, ale také tomu tak být vůbec nemusí. Rozhodně to není odměna za nějaké zvláštní zásluhy, je to Boží dar. A každý z nás si může být jistý, že nějaký obdržel, a tedy nemá důvod k závisti.

Bohu nejde o to, abychom mezi sebou soupeřili. Právě naopak – teprve ve vzájemné spolupráci se projevují různé schopnosti, mohou se plně rozvíjet, doplňovat a tvořit harmonický celek.

JEDNO TĚLO

Církev je v Písmu svatém přirovnána k tělu, které se skládá z mnoha částí. Každá z nich má svou funkci:

„Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, tím ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu“, tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ (1 K 12, 14-20)

Jednotliví členové se svými různorodými dary tvoří církev. Díky vzájemné spolupráci se doplňují, vytváří organizmus, který harmonicky pracuje vně i uvnitř.

MNOHO ČLENŮ, MNOHO DARŮ

Dary Ducha svatého slouží celému společenství. Pomáhají jak každému jednotlivci, tak celé církvi ve sjednocení se s Bohem.

Velká různorodost duchovních darů odpovídá všestrannosti úkolů, ke kterým byl povolán Boží lid. Apoštol Pavel v Bibli jmenuje jak dary, které jsou v našem chápání velmi úzce spojeny s duchovním životem církve – např. dar proroctví, ale připomíná také jiné velice důležité dary, které slouží praktickému, každodennímu životu církve – např. horlivost v práci vedoucích, služba apod. (Římanům 12). V listu Korintským vyjmenovává další dary:

„Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.“ (1 K 12, 8-10)

Existuje ještě mnoho duchovních darů, o kterých se v Novém zákoně nemluví. Například schopnost naslouchat, potěšovat druhé, psát dopisy, najít správná slova v určitých situacích a mnoho dalších.

Všechny tyto dary nejsou podmíněny vzděláním, společenskou pozicí, inteligencí nebo zvláštní zbožností. Jsou lidem darovány jednoduše z milosti.

„Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu… To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1 K 12, 7.11)

STEJNĚ DŮLEŽITÉ

Přirovnání jednotlivých věřících k částem těla vyjadřuje víc než jen vzájemnou jednotu a závislost. I když každá část plní různé funkce, jsou pro celý organismus důležité všechny. Neexistují tedy horší a lepší duchovní dary.

„A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.“ (1 K 12, 22-26)

To znamená, že na nás všech je odpovědnost za správné využití našich schopností. Nemysleme si, že Bůh obdařil svými dary pouze nás, nepovažujme se za něco lepšího. S problémem nesprávného používání duchovních darů se setkal už apoštol Pavel v korintském sboru. Korintští zvlášť zdůrazňovali dar „mluvení jazyky“. Vypadalo to tak, že věřící při bohoslužbě jeden přes druhého nahlas říkali nesrozumitelná slova. Těžko si dokážeme představit ten zmatek, ale Korintští na to byli dokonce pyšní. Apoštol Pavel jim napsal:

„Bůh není bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ (1 K 14, 33)

Pavel zkritizoval sbor za nesprávné používání duchovních darů, ale nesnížil jejich význam. Prohlásil:

„A tak, bratři moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno ať se děje slušně a spořádaně.“ (1 K 14, 39.40)

TAKÉ JÁ

Jak mohu vědět, že jsem dostal duchovní dar? Jasnou odpověď na tuto otázku nacházíme v biblické knize Skutky 2, 38.39:

„Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“

Každý, kdo se obrátil a křtem začal nový život v jednotě s Kristem, dostává duchovní dary. Možná to nebudou právě ty schopnosti, jaké bychom si přáli. Naší povinností však je přemýšlet o tom, jaké dary vlastníme a jak je využijeme. Písmo nás také vybízí, abychom usilovali o duchovní dary (1 K 14, 1).

ROZPOZNÁNÍ

Není vždy jednoduché rozpoznat své duchovní dary. Nejlepší je prosit Boha o to, aby nám je ukázal sám.

„Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (Jakub 1, 5)

Také v Bibli nacházíme pokyny pro rozpoznávání svých darů (Římanům 12, Efezským 4, 1 Korintským 12).Jeden druhému můžeme také pomáhat tím, že budeme vzájemně vnímaví pro svá obdarování. Velkou roli tu hraje bratrská láska.

NEZBYTNÝ ZÁKLAD

Duchovní dary však samy o sobě nestačí. Jsou postaveny na pevném základu, bez kterého by přestaly existovat. Zvlášť výrazně je to vidět na příkladu korintského sboru. Nechyběly jim duchovní dary, ale vzniklo nebezpečí, že zanedbají lásku, bez které všechny schopnosti ztrácí svou cenu.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1 K 13, 1-3)

Pavel tu vyjmenovává celou řadu darů, které jsou velmi cenné. Na jiných místech podtrhuje důležitost a význam prorokování. Ale přesto jsou všechny tyto dary, schopnosti i všechny „dobré skutky“ bezcenné, pokud nejsou motivovány láskou. Tam, kde láska chybí, může velice rychle dojít ke ztrátě sebekritiky, k aroganci a falešné hrdosti.

OVOCE DUCHA

Pokora je důležitá křesťanská ctnost. Nicméně naše dary nemohou zůstat skryty. Naopak, druzí si jich musí nutně všimnout. Jsou rozdávány tam, kde je jich potřeba a jejich vliv je výrazně patrný. Život z Ducha, z osobního vztahu s Ježíšem Kristem, má nezadržitelné důsledky. Písmo hovoří o „ovoci Ducha“:

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Galatským 5, 22-23)

Člověk, u kterého si lidé všimnou těchto vlastností, se stává Božím knězem. Ano, to je pravda! Kněz není pouze ten, kdo káže v kostele, ale každý, kdo svým křesťanským životem a využíváním svých darů pro dobro jiných žije evangelium.

„Vy však jste „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Pt 2, 9)