BŮH NÁS MILUJE. DAL NÁM PŘIKÁZÁNÍ, ABYCHOM MOHLI ZRCADLIT JEHO LÁSKU VE SVÉM ŽIVOTĚ.

LÁSKA A ZÁKON

Láska. Každý z nás o ní má své vlastní představy: pocit bezpečí, oddanost, něžnost, společenství… Také láska, jak se o ní píše v Bibli, zná pocity. Zajímá se o druhého člověka. Trpí a raduje se společně s ním, dodává naději v těžkých chvílích. 

Ale Boží láska je ještě něco víc. Nejsou to jen city, které ve své přirozenosti podléhají častým změnám – je to zásada, která přečká všechny emocionální pochybnosti.

Bůh ví, že každý z nás potřebuje lásku. Odtud Ježíšovo doporučení, abychom milovali své bližní jako sebe sama. To není vždy jednoduché. Aby nám Bůh pomohl, dal nám přikázání. Jsou to zásady a zákony, které ukazují, jakým způsobem si projevovat lásku v každodenním životě.

Základem všech přikázání je láska. Bez ní bychom se stali bezduchými formalisty, lidmi, kteří na sobě neustále hledají chyby a přemýšlí o svých pádech. Trvalé soustředění na vlastní nedokonalost vede jen jejímu růstu. Bůh nás však miluje a přijímá takové, jací jsme.

  1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
  2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
  3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
  4. Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.
  5. Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
  6. Nezabiješ.
  7. Nesesmilníš.
  8. Nepokradeš.
  9. Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví.
  10. Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

JE TO JEN VĚC NÁZORU?

Naše zákony podléhají neustálým změnám. Stále se přizpůsobují měnícímu se společenskému řádu. Dokonce i chápání toho, co je dobré a co zlé, se mění. Můžeme z toho získat dojem, že zákony jsou relativní a není tedy vždy nutné se podle nich řídit.

Bible mluví o mnoha zákonech a ustanoveních. V Mojžíšových dobách existovaly dva hlavní druhy zákonů:

1. „Deset přikázání“ (Desatero) – druh ústavy, kterou napsal sám Bůh na kamenné desky. Ty byly uchovávány ve schráně Hospodinovy smlouvy (Dt 10, 1-5).

2. Kniha Mojžíšova zákona – Boží nařízení sepsaná Mojžíšem, která ležela vedle schrány Hospodinovy smlouvy (Dt 31, 24-26). Kniha obsahovala předpisy týkající se bohoslužeb, svátků, kněžské služby, přinášení obětí, zdravotních zásad atd.

Je třeba si jasně uvědomit rozdíl mezi těmito dvěma druhy zákonů. Některá ustanovení Mojžíšova zákona totiž přestala být platná ve chvíli smrti Ježíše Krista – například starozákonní normy týkající se kněží a přinášení obětí. To vše byly vlastně pouze symboly, které poukazovaly na zaslíbeného Mesiáše.

Deset Božích přikázání však nadále platí. Neztratila svou důležitost, protože jsou výrazem Boží lásky, ukazují jeho charakter. Dal je sám Bůh a nikdo nemá právo je měnit. Zavazují nás v té formě, kterou nám představuje Bible (Ex 20, 2-17).

JAK JE VYKLÁDAL JEŽÍŠ

Může se nám zdát, že Ježíš byl v pohledu na přikázání příliš liberální. Uzdravoval nemocné v sobotu. Obracel se k pohanům a k lidem na okraji společnosti, přestože byli považováni za nečisté. Dokonce odpustil cizoložnici, která měla být podle zákona ukamenována.

Spasitel uznával důležitost Božího zákona (Mt 19, 16-19), jehož podstatu vyjádřil následujícími slovy:

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 37-40)

Ježíš sice bojoval proti zkostnatělému formalismu a farizejským zvyklostem (Mk 3, 1-6), ale nikdy nesnižoval hodnotu Božího zákona. Právě naopak:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. … Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5, 17.21.22)

ZRCADLO

Boží přikázání zrcadlí Boží lásku k nám. Představují ochranu před špatnými rozhodnutími a nesprávnými postupy. Když dovolíme, aby nás provázela Boží láska, projevená v jeho zákoně, pak se ztotožníme s výpovědí žalmisty:

„Jak jsem si tvůj zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím.“ (Žalm 119, 97)

Boží zákon je tedy ochrana před pádem, ale umožňuje nám také lépe poznat sama sebe.

„…ze zákona pochází poznání hříchu.“ (Římanům 3, 20)

Není vždy příjemné, když se znovu a znovu přesvědčujeme o tom, že stále padáme. Nejde přece jen o ty „velké“ hříchy – vraždy, krádeže, cizoložství, ale také o ty všeobecné – klepy, pomluvy, „nevinné drobné lži“.

Měli bychom si zřetelně uvědomit, že zákon nám sice ukazuje pouze naše slabosti, pomáhá nám vidět chyby, ale nemůže nás jich zbavit. Nedokážeme si „získat“, zasloužit spravedlnost v Božích očích, dokonce ani podrobným dodržováním jeho přikázání. On nás nepřijímá na základě našich zásluh, ale chce nám otevřít oči, abychom viděli svoji nedokonalost, abychom u něj hledali pomoc a odpuštění, které potřebujeme. Zákon je tedy naléhavé pozvání, které nám pomáhá pochopit, jak nezbytné je podřídit se Bohu.

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Efezským 2, 8.9)

Je třeba přemýšlet, abychom této výpovědi správně porozuměli. Spasení nevychází z našich skutků, z naší mravnosti. Člověk není schopen ve své lidské síle dostát požadavkům zákona. Přesto Pavel nezpochybňuje jeho platnost. Hned v následujícím verši však ukazuje na jiné východisko – naše nové stvoření a nový život v Ježíši Kristu.

„Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Efezským 2, 10)

A na jiném místě napsal:

„To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.“ (Římanům 3, 31)

PROHLÉDNOUT

Přikázání zasahují srdce i rozum. Naše svědomí se díky nim stává citlivější, podléhá Božímu vlivu. V Písmu čteme nádherné zaslíbení:

„Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Židům 8, 10)

Dokud žijeme, potřebujeme vhodné rady. Bez nich není společný harmonický život možný. Bůh nás nenechal napospas vlastnímu osudu. Za naše poklesky, za naše prohřešky vůči přikázání, umíral Boží Syn na kříži.

Kdyby mohl být jeho zákon zrušen nebo změněn, nebyla by Kristova oběť potřebná. Přestože jsme to byli my, kdo si zasloužil smrt, on obětoval svůj život, aby nám odpustil a zachránil nás. Díky přikázáním si můžeme uvědomit rozsah našich vin i to, jak moc potřebujeme odpuštění, jak cenná je pro nás Ježíšova smrt. On udělal první, nejdůležitější krok. Když to pochopíme, změní se náš život. Budeme zůstávat v lásce.

„Zachováváte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15, 10)