V ŠESTI DNECH STVOŘIL BŮH NEBE A ZEMI. SEDMÉHO DNE ODPOČINUL. TAKOVÝ RYTMUS JE DOBRÝ I PRO NÁS

VŠE V PRAVÝ ČAS

„Řekni mi, co děláš, a já ti řeknu, jaký jsi.” Podle této zásady hodnotíme druhé lidi. Díváme se na to, co dělají, jaké je jejich povolání a také výdělek. Úměrně výši platu často roste pozice ve společnosti, a tak se mnoho lidí ho ní za penězi. Chtějí vydělat co nejvíc, aby si získali uznání v očích jiných nebo si mohli koupit luxusní výrobky. Jsou i takoví, kteří nadměrně pracují z důvodu přehnaného pocitu odpovědnosti. Celá řada z nich vůbec neví, co to je odpočinek nebo volný čas.

Bůh chce, abychom pracovali. Žehná našemu úsilí. To je ovšem jen jedna stránka života. On touží také po tom, abychom odpočívali, měli čas na prohlubování kontaktů se svými přáteli, na setkávání s nimi, na společné úvahy. Je čas pracovat i čas odpočívat. Bůh řekl: 

„Šest dní budeš pracovat.“

(Ex 20,9)

Tím to ale nekončí. Bůh má pro nás skvělou nabídku:

„Ale sedmý den.. . nebudeš dělat žádnou práci.“

(Ex 20,10)

Bůh člověka pověřil prací už v ráji (Gn 2,15). Byla tehdy potěšením, harmonickou součástí života. Vzpoura člověka proti Bohu však způsobila změnu existenčních podmínek. Práce se stala obtížnou, úmornou činností.

„Vydá ti (země) jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb.“

(Gn 3,18.19)

Práce se stala životní nutností. Bez ohledu na trní a hloží rostoucí na ze mi je třeba zemi obdělávat – vydobývat obživu.Všichni nepracujeme na poli, ale většina z nás zná těžký boj o existenci, každodenně se opakující stejné činnosti, nezvládnutelné termíny, požadavky, těžkosti i rozčílení.

Potřebujeme odpočinek. To ví nejen lékaři. Všichni pociťujeme potřebu jisté protiváhy k únavné monotónní práci.

Tento pohled není nový. Už Bible hovoří o potřebě pravidelně vymezené ho času na odpočinek a reflexi.

„Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci.“

(Ex 20,10)

Má to být doba spánku, obnovy sil, změna jednotvárné činnosti? Bůh nám chce v tomto dni odpočinku dát víc než jen pauzu na oddech.

TVŮRČÍ ODPOČINUTÍ

Den odpočinku nám dává Bůh nejen jako přestávku v práci. Tento den byl Bohem ustanoven už v ráji.

„Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.“

(Gn 2,2)

Překvapivá myšlenka. Celé stvoření – nebe, země, rostliny, zvířata i člověk – bylo završeno dnem odpočinku. Bůh sám odpočíval a radoval se ze své práce. Chce, aby se na tomto odpočinku, tak jako už tehdy na počátku, podílelo i jeho stvoření. Je to úžasný dar našeho Stvořitele. Nádherné pozvání.

STAVBA MOSTU

Tím, že nás Bůh zve v sobotu k odpočinku, staví mezi sebou a námi most. Stvořitel touží udržet živý kontakt se svým stvořením, které učinil ke svému obrazu. On nejen svět stvořil, ale také nad ním dál bdí. Chce nám být nablízku. Touží nám žehnat, svou přítomností nás posvěcovat, učinil nás něčím zvláštním.

Během tisíciletí mohli lidé zakoušet Boží blízkost. Neobyčejně sugestivně to prožíval izraelský národ po odchodu z Egypta. Pociťoval hojnost Boží lásky a péče vyjádřené v jeho dni odpočinku, v sobotu. Po čtyřicet let putování na poušti sesílal Bůh Izraelitům zvláštním způsobem každodenní potravu.  Šestý den nacházeli tolik many – jak tomuto nebeskému pokrmu říkali – že jim to stačilo na dva dny. Jiné dny se mana zkazila, když zůstala do druhého dne. Ale ta, kterou nasbírali v pátek, byla v sobotu vždy čerstvá a chutná. V sobotu Izraelci potravu nedostávali. Ne všichni se však chtěli přizpůsobit Božímu doporučení. 

“Když přesto někteří z lidu sedmého dne vyšli, aby sbírali, nic nenašli. Hospodin řekl Mojžíšovi:´Jak dlouho se budete zpečovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů? Hleďte, vždyť Hospodin vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny.´”

(Ex 16,27-29)

Bůh od nás nejen očekává, že budeme světit sobotu, ale také vytváří podmínky, které nám umožňují jeho přikázání zachovávat.

Navždy platné

Ježíš zachovával sobotu (L 4,16). On je naším příkladem, a proto je také svěcení soboty pro křesťany dodnes závazné (srov. Žd 4,9).

Ve druhém století před Kristem chápali Židé v Palestině sobotu jako příkaz určený výlučně jim. Žili v neustálém ohrožení, a proto pociťovali potřebu národní jednoty, kterou našli v sobotě. Ve druhém století po Kristu usilovalo Římské císařství o zničení Židů, a tak tehdy začali křesťané světit neděli proto, aby  se od nich odlišili. Obávali se omylu, že budou považováni za Židy.

Velký význam pro uchování této nové praxe měl edikt římského císaře Konstantina, vydaný roku 321. Jeho záměrem bylo sjednotit ve své říši pohany s křesťany. Prohlásil, že neděle – den uctívání slunce (Dies Solis) – má být předepsaným svátečním dnem pro všechny obyvatele. Toto rozhodnutí se ovšem ani v nejmenším neopíralo o Bibli. Sobota vždy byla a nadále zůstane památkou stvoření, dnes odpočinku, dnem Páně.

Nepochopení

V desateru přikázání čteme:

“Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn ani tvá dcera ani tvůj otrok ani tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.”

(Ex 20,8-10)

Dlouhou dobu zůstala tato nabídka odpočinku nepochopena. Byl sestaven celý katalog drobných předpisů usměrňujících chování v sobotu. Kdo se v sobotu umyl mýdlem, zvedl kapesník, zavázal si tkaničky, udělal příliš mnoho kroků, napsal dvě písmena atp. ten podle rabínu znesvětil tento den.

Jasné stanovisko

Ježíš bojoval proti tomuto pošetilému, zákonickému přístupu. Řekl:

“Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.”

(Mk 2,27.28)

Tento výrok byl považován za provokaci. Zdálo se, že Ježíšovým záměrem je zrušit sobotu. Šlo o nedorozumění. Kristus celý život zachovával sobotu. Účastnil se pobožností, kázal, uzdravoval nemocné (Mt 19,9-13), trávil čas v přírodě, těšil se krásou stvoření (Mk 2,23-28). Byl to pro něj čas setkání s Otcem a spojení s lidmi. Neodmítal sobotu – zavrhl pouze zákonické zachovávání tohoto dne, zbavené veškeré radosti.

Ježíš dal sobotě nový smysl. Hovořil o tom ke svým posluchačům:

“Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel je zrušit, nýbrž naplnit.”

(Mt 5,17)

Znamení doby

Den odpočinku ale nesouvisí jen se stvořením. Je velmi úzce spojený také se záchranou a vysvobozením:

“Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.”

(Dt 5,15)

Tento odpočinek nás tedy vede k tomu, abychom si více uvědomovali Boží vysvobození a zachraňující jednání. Nejde přitom jen o vyvedení z Egypta. Vždyť tato ústřední starozákonní událost je vlastně předobrazem na Ježíšovu smrt a vítězství, vysvobození z otroctví hříchu, které Ježíš nabízí každému z nás. Den odpočinku je úžasnou příležitostí radovat se z Boží milosti a lásky.

BEZ PŘEKÁŽEK

Sobota je úžasným, neocenitelným darem. Vůbec člověka neomezuje, naopak –  všem lidem nabízí svobodu. Přikázání jasně vymezuje, že ten den nemusí nikdo pracovat, dokonce ani sloužící nebo příchozí. Toto pozvání odstraňuje společenské, rasové i kulturní rozdíly. Nejsou podřízení a nadřízení, tuzemci a cizinci. Ve světle soboty jsou si všichni rovni. Radovat se z požehnání a spasení znamená dát jasně najevo zájem o práva člověka a potřeby druhých, ne druhým křivdit nebo je diskriminovat. Sobota je také trvalou připomínkou původního Božího díla stvoření. Proto máme všichni důvod k tomu, abychom tento svět akceptovali a tvořivě formovali. Patří k tomu odpovědné zacházení s přírodou a životním prostředím, které máme náležitě chránit a udržovat. Správně chápaná sobota rozvíjí ekologické vědomí. Inspiruje nás k tomu, abychom viděli přírodu i člověka jako část Božího plánu stvoření a záchrany. Zdržuje nás od nadměrných zásahů do práv přírody, od příliš rozsáhlého využívání a ničení Země. Naše vědomí potřeby a ochrany životního prostředí nevyplývá ze strachu z ekologické katastrofy, ale především z lásky k tomu, který stvořil tento svět.

OBNOVA SIL

Sobota  nám umožňuje zamýšlet se sami nad sebou, ale také setkat se s bližními i s Bohem. Je to čas úvah nad původem, smyslem i cílem našeho života. Jak vidíme na příkladu Ježíšova života, vnitřní postoj k Bohu znamená obrat ke svět a lidem žijícím okolo nás. Každodenní povinnosti od nás vyžadují angažovanost a namáhavé úsilí, ale každou sobotu můžeme načerpat novou sílu.